Jak to vlastně začalo?
No co? Počítače přece 🙂
Pokud se budeme držet významu slova a shodneme se na tom, že chceme něco počítat, tak historie sahá velmi daleko. Přenesme se cca 5000 let před náš letopočet a budeme si hrát s kamínky. Ano, počítání postavené na umísťování a posouvání kamínků.
Z této doby se přesně neví, jak to vypadalo, protože první dochovaný exemplář, který dal počítadlu reálný tvar, se dochoval až z roku 300 před naším letopočtem. Tedy první „počítač“ jménem Abakus, odvozeno od starohebrejského slova „abaq“ (prach) si se zapojením fantazie představíme jako zaprášený kámen kdesi v Babylonii.
Ve starověkém Řecku kolem roku 400 před naším letopočtem se používala jakási destička, kam se vkládaly kamínky „calculli“, no a máme tady kalkulačku, respektive víme, proč ji tak nazýváme.
Následujících hodně set let se kuličková počítadla transformovali až do podoby, jakou známe ze školky. Tedy pamatujeme si ze školky. Je to barevné, není to zaprášené a je to z plastu.
A tím bychom mohli historii uzavřít, kdyby do toho ovšem nevstoupila elektronika.
Mechanický vývoj procházel fázemi počítadel, kalendářů a za pomoci různých soukolí z něj padaly informace a to až do 70. let 20. století.
Následovala éra děrných štítků, které umožnily programovat mechanické stroje.
Už se blížíme.
Máme tady první pokus na scéně jménem Z1. Německý průkopník jménem Konrad Zuse během dvou let cosi dokončil. To něco pracovalo na dnešní dvojkové soustavě, ale program to mělo stále na děrné pásce. Hovoříme ale o prvním elektromechanickém počítači s kolíčkovou pamětí.
Konrad to úplně nevzdal ani přes relativní neúspěch (co si budeme povídat, úspěch to byl) a začal sestavovat Z2. Zachoval kolíčkovou paměť a přidal asi 200 relé. Následně se spojil s chlapíkem jménem Helmut Schreyrem, se kterým dal dohromady první použitelný počítač na světě. Obsahoval již 2600 elektromagnetických relé, uměl počítat až 50 aritmetických operací s čísly. To se psal rok 1941 a své uplatnění našel kde jinde v té době v armádě a počítal charakteristiky balistických raket. To ho také zničilo v roce 1944, kdy byl zničen při náletu.
A co bylo dál mezi léty 1939 – 1947?
Velmi krátce bych zmínil třeba počítač ABC, který sestavil americký profesor Atanasoff, pak následoval Colossus od anglického inženýra Flowerse. Nelze ani vynechat stoje Mark I a Mark II, na kterých pracoval ve Spojených státech Howard Hathaway Aiken. Trochu čísel pro zajímavost. Mark I dokázal sečíst dvě čísla za 0,3 vteřiny a vynásobit je za 6vteřiny, za to Mark II sčítal za 0,125 vteřiny a násobil za 0,25 vteřiny. Slušný ne? Tyto stroje se také převážně používaly u námořnictva pro výpočty balistických tabulek.
A co doma?
Nemůžeme zapomenout na kraje domácí. Prvním ledoborcem byl počítač SAPO.(SAmočinný POčítač)
Vyplul roku 1957 a na palubě měl 7000 relé a 400 elektronek. Vešlo se do něj 1024 32bitových slov( tom si povíme příště) a to do magnetické bubnové paměti. Práce to byla prof. Svobody, Dr. Oblonského a jejich spolupracovníků.
Ony relé pak stály za zkázou celého stroje, který vyhořel právě díky jiskření kontaktů.
Přeskočme do doku 1960, kdy stejný prof. Svoboda zkonstruoval mašinu jménem EPOS, následně EPOS 2. Tento stroj dokázal vykonat přes 30 tisíc operací za vteřinu a byl osazený tranzistory, což bylo charakteristické pro tzv. II. generaci v letech 1591 a 1965. Pro I. generaci v letech 1945 – 1951 bylo zas význačné používání elektronek, které byly právě díky poruchovosti a malé rychlosti nahrazeny tranzistory. A když jsme u těch generací, tak ta III. mezi léty 1965 – 1980 se již chlubí integrovanými obvody společně s tranzistory. Tyto změny vedou již k velkému nárůstu početního výkonu.
Mílovými kroky až sem
Cílem mého článku je vám v co nejstručnější podobně velmi letmo přiblížit vývoj toho, za čím právě sedíme a ani si kolikrát neuvědomujeme, jaké úsilí to obnášelo, než jsme si takhle hezky mohli zasurfovat.
Koho zajímá podrobnější historie, mrkněte třeba na Wikipedii, kde jsem mimo jiné čerpal ji já.
Zakončíme to IV. generací. Od roku 1981 již hovoříme o osobních počítačích s mikroprocesory. Jednoduše řečeno, mikroprocesor je jednotka integrovaná do pouzdra jediného integrovaného obchodu. Berte to jako „termínus technikus“, ale za následek to mělo to, že na základní desce ubyly obvody, zvýšila se spolehlivost, vše se zmenšilo a zrychlilo. A tak až doposud, vše je menší a rychlejší.
A jak to bude dál?
…
